Rok po oznámení by Česko přišlo o záruku článku 5, o místo v protivzdušné obraně aliance a o jaderný deštník; žádná vláda to nenavrhuje.
Smlouva s odchodem počítá. Článek 13 Severoatlantické smlouvy z roku 1949 říká, že po dvaceti letech platnosti může kterákoli země přestat být členem rok po tom, co své oznámení doručí vládě Spojených států. Je to jediná věta a za 77 let ji nikdo nepoužil. Francie v roce 1966 a Řecko v roce 1974 opustily jen integrované vojenské velení, smlouvu nevypověděly a obě se do velení vrátily, Řecko po šesti letech, Francie po třiačtyřiceti. Finsko a Švédsko šly v letech 2023 a 2024 opačným směrem a po desetiletích neutrality vstoupily.
Co by ten jeden rok výpovědní lhůty znamenal pro Česko, se dá popsat podle toho, co dnes členství dodává.
Co by skončilo
Záruka článku 5. Útok na jednoho spojence je útok na všechny. Jak přesně závazek funguje a proč mu věřit, vysvětluje otázka Přišlo by nám NATO na pomoc? Mimo alianci by Česko ztratilo nejen slib, ale i to, co ho dělá věrohodným: plány, velitelství a cvičení, které kolem něj spojenci sedmdesát let staví.
Protivzdušná obrana. České nebe dnes hlídá integrovaný systém NATINAMDS, nepřetržitě a pod velením vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě. Radary, pohotovostní stíhače a protiraketové systémy spojenců vidí a brání vzdušný prostor jako celek. Pronajaté Gripeny a od roku 2031 F-35 jsou do tohoto systému zapojené; samostatně by kryly objekty, ne území.
Jaderné odstrašení. Strategická koncepce NATO z roku 2022 označuje strategické jaderné síly aliance, zejména americké, za nejvyšší záruku její bezpečnosti. Česko žádné jaderné zbraně nemá a nikdy je mít nebude; deštník nad ním drží členství.
Společné plánování a síly. Obranný plánovací proces NATO přiděluje každé zemi cíle schopností, aby armády do sebe zapadaly a nikdo nemusel stavět všechno sám. Česko má pro roky 2025 a 2026 vyčleněno až 10 100 vojáků do modelu sil NATO a až 300 do sil rychlé reakce; na východním křídle slouží české jednotky na Slovensku, v Polsku a v Pobaltí. Odchodem by skončilo oboje: závazky i právo rozhodovat o tom, co aliance dělá.
Zpravodajství a společné rozpočty. Sdílení zpravodajských informací mezi spojenci a společné financování infrastruktury, velitelství a systémů, do kterého Česko přispívá 1,16 % ze zhruba 4,6 miliardy eur ročně. Peněz by Česko ušetřilo málo; přístupu by ztratilo hodně.
Co by zůstalo
Zůstalo by členství v Evropské unii a s ním článek 42(7) Smlouvy o EU: je-li členský stát obětí ozbrojené agrese, ostatní mu mají pomoci všemi prostředky, které mají. Je to skutečný závazek a Francie ho po teroristických útocích v listopadu 2015 aktivovala. Má ale dvě meze, které stojí přímo v jeho textu. Nezasahuje do zvláštní povahy obranné politiky neutrálních členů, a pro státy, které jsou v NATO, zůstává základem kolektivní obrany právě aliance. Unie nemá společné velení, společné obranné plány ani jednotky rozmístěné na východě; to všechno jí dodává NATO. Česko mimo alianci by tedy mělo slib bez aparátu, který sliby mění v obranu.
A zůstala by vlastní armáda, stavěná od roku 1999 jako dílek většího celku. Kolik by stálo postavit ji znovu pro osamocenou obranu, počítáme v účtu za obranu Česka; jestli by se to vůbec dalo, rozebírá otázka Ubránilo by se Česko samo?
Jak žijí neutrální země
Rakousko je nejbližší příklad. Jeho neutralita je ústavním zákonem z roku 1955: žádné vojenské aliance, žádné cizí základny. Platí za ni dvojím způsobem. Na obranu má podle vlastní obranné zprávy dávat v letech 2027 a 2028 1,19 % HDP a vláda uznává, že to nestačí; cílem jsou 2 % do roku 2032. A protivzdušnou obranu si přes neutralitu pořizuje společně s ostatními: v roce 2023 se Rakousko i Švýcarsko připojily k evropské iniciativě Sky Shield, protože radary a rakety pro malou zemi samostatně nedávají smysl. Rakousko si přitom může dovolit být neutrální, protože ze všech stran sousedí s členy NATO. Česko by na tom bylo stejně, jen o jednu zemi blíž k východu a bez rakouských Alp.
Kdo to navrhuje
Žádná česká vláda odchod z NATO nikdy nenavrhla. V kampani před volbami 2025 mělo hnutí Stačilo! jako první bod programu referendum o účasti v NATO a EU; SPD mluví o referendech obecně, ale její představitelé řekli, že k NATO v současnosti alternativa není. Vláda Andreje Babiše pak v lednu 2026 do programového prohlášení napsala dvě věty: Česko je pevným spojencem v Severoatlantické alianci a připravovaný zákon o celostátním referendu členství v EU a NATO vyloučí.
Veřejnost je na tom podobně. Podle CVVM z března 2025 je s členstvím v NATO spokojeno 76 % občanů a nespokojeno 13 %; 79 % považuje alianci za potřebnou. Odchod z NATO je v Česku okrajové téma, které se na internetu vyskytuje častěji než v parlamentu.
I Spojené státy si svůj odchod ztížily: od roku 2023 zákon zakazuje prezidentovi smlouvu vypovědět bez souhlasu dvou třetin Senátu nebo bez zákona Kongresu. Země, která alianci drží, si pojistila, že ji jeden člověk nerozpustí.
Proč na tom záleží i jinak
Česká Ústava upravuje, jak se do spojeneckých smluv vstupuje: souhlas obou komor, u účasti v obranných systémech nadpoloviční většina všech poslanců i senátorů. Jak se z nich odchází, neříká nikde. Ta mezera není náhoda; nikdo s odchodem nepočítal, protože pro zemi uprostřed Evropy není lepší uspořádání na stole.
Za debatou o odchodu přitom stojí jediná praktická otázka, a ta zní jinak: jak udělat evropskou část aliance silnější, aby česká bezpečnost nezávisela na náladě v jediném hlavním městě za oceánem. Odchod by Česko postavil mimo oba celky, které ho chrání. Silnější Evropa v alianci ho chrání dvakrát.