Pomalu a podle pravidel: oznámení Evropské radě, dva roky vyjednávání, souhlas většiny zbývajících států a předtím doma ústavní zákon o referendu, který dnes neexistuje.
Věta „zítra vystoupíme“ patří do hospody, ne do práva. Vystoupení z Unie je procedura napsaná ve smlouvě, vyzkoušená jednou a zdokumentovaná do dne. Následky odchodu shrnuje otázka Co by znamenal odchod Česka z EU? Tady jde jen o to, jak by se k nim došlo.
Článek 50 ve čtyřech krocích
Od Lisabonské smlouvy z roku 2009 má Smlouva o EU článek 50 a s ním jediný legální způsob odchodu.
Za prvé, stát se rozhodne „v souladu se svými ústavními předpisy“. Smlouva neříká jak; to je věc každé země.
Za druhé, vláda oznámí záměr Evropské radě. Tím začíná běžet lhůta dvou let. Během ní je stát dál plným členem se všemi povinnostmi i právy, jen se neúčastní jednání o sobě.
Za třetí, obě strany vyjednávají dohodu o vystoupení: co se stane s rozpočtovými závazky, s občany žijícími na druhé straně, s rozjetými programy. Za Unii dohodu schvaluje Rada kvalifikovanou většinou po souhlasu Evropského parlamentu. Odcházející stát k odchodu nepotřebuje ničí svolení; potřebuje ho jen k tomu, aby odešel s dohodou.
Za čtvrté, dva roky po oznámení přestanou smlouvy platit, s dohodou nebo bez ní. Prodloužit lhůtu lze jedině tak, že s tím jednomyslně souhlasí všech ostatních 26 států i odcházející země. Kdo se chce někdy vrátit, jde cestou každého nového uchazeče podle článku 49.
Jak to vypadalo doopravdy
Británie je jediný stát, který článek 50 použil, a její kalendář je nejlepší odhad, jak dlouho taková věc trvá.
Referendum se konalo 23. června 2016. Oznámení Evropské radě odešlo 29. března 2017, devět měsíců poté. Dvouletá lhůta měla vypršet v březnu 2019; britský parlament dohodu třikrát odmítl a Evropská rada lhůtu třikrát jednomyslně prodloužila: do dubna 2019, do října 2019 a do 31. ledna 2020. Toho dne Británie odešla. Následovalo přechodné období, během kterého platila pravidla EU dál a vyjednávala se obchodní dohoda; skončilo 31. prosince 2020.
Od hlasování k odchodu tři roky a sedm měsíců. K okamžiku, kdy se pro firmy a občany něco změnilo, čtyři a půl roku. Velká země se zkušenou diplomacií a dvěma vládami, které si na tom vylámaly zuby. Rychleji to nejde, protože se rozplétá padesát let společných pravidel, a každé z nich někomu patří.
Česká část: kdo smí rozhodnout
Smlouva nechává začátek na domácí ústavě, a česká Ústava tu má zvláštnost. Česko patří spolu s Belgií a Kyprem k zemím, které nemají žádný zákon o celostátním referendu. Jediné celostátní referendum v historii, to o vstupu do EU v červnu 2003, umožnil jednorázový ústavní zákon přijatý jen pro tu příležitost. Hlasovalo 55 % oprávněných voličů, 77 % z nich pro vstup.
Pro odchod by platila stejná cesta. Ústavní zákon o referendu potřebuje tři pětiny všech poslanců, tedy 120 ze 200, a tři pětiny přítomných senátorů. Shodují se na tom ústavní právníci napříč názorovým spektrem: Zdeněk Koudelka to napsal už v roce 2016, Jan Kudrna to zopakoval v únoru 2026 s dovětkem, že právě proto má referendum umožňovat ústavní zákon, aby na něm byla širší shoda. Vláda v roce 2015 odmítla návrh hnutí Úsvit na referendum o členství přesně s tímto odůvodněním.
Jinými slovy: o czexitu by nerozhodla jedna vláda ani jedna sněmovní většina. Rozhodla by ústavní většina v obou komorách, pak voliči a pak dva roky jednání s Bruselem. Každý z těch tří prahů je vyšší než cokoli, co prosazovatelé odchodu kdy sebrali.
Kdo to v Česku chce
SPD se sama označuje za jedinou parlamentní stranu, která referendum o vystoupení prosazuje, a návrhy ústavního zákona o referendu podává opakovaně; KSČM má referendum o vystoupení v programu a sbírala pro něj podpisy. Žádná česká vláda nikdy odchod ani referendum o něm nenavrhla. Vláda Andreje Babiše, ve které SPD sedí, šla v lednu 2026 ještě dál: programové prohlášení slibuje zákon o celostátním referendu a hned vedle stanoví, že členství v Evropské unii a NATO jeho předmětem nebude.
To je současný stav. Právo odejít existuje, Ústavní soud ho v roce 2008 výslovně označil za důkaz, že státy zůstávají pány smluv. Dveře jsou tedy skutečné a zavřené nejsou. Jen vedou chodbou dlouhou čtyři roky a hlídanou třemi zámky, které dnes nikdo s klíčem otevřít nechce.
Proč je dobré to vědět
Procedura chrání obě strany. Zemi, která odchází, před unáhleností; zbývající před tím, aby jeden stát rozvázal společná pravidla ze dne na den. Totéž pravidlo platí u každé dohody, které stojí za to být součástí, a rozlišuje unii svobodných států od říše: ven se dá, ale ne prásknout dveřmi. Jestli Unie je spíš spolek států, nebo spíš stát, rozebírá otázka Je EU federace? Článek 50 je jeden z nejlepších argumentů, že zatím to první.