Jen na povolení: právo pracovat, studovat, léčit se a stárnout kdekoli v Unii bez úřadů patří občanům členských států a končí s členstvím.
Fronty na hranici a kamiony u Rozvadova rozebírá otázka Co nám dává Schengen? Tady jde o práva, která nejsou vidět na hranici, ale v životopisu, v indexu, v lékárně a na výplatní pásce. Většina z nich vznikla tak dávno, že je dnes bereme jako samozřejmost. Žádné z nich samozřejmé není; každé má paragraf, a ten paragraf platí jen pro občany Unie.
Práce bez povolení
Článek 45 Smlouvy o fungování EU zaručuje volný pohyb pracovníků: občan členského státu může vzít práci v kterémkoli jiném bez pracovního povolení, za stejných podmínek jako místní, a směrnice z roku 2004 mu dává právo tam s rodinou bydlet. Pro Čechy je to největší z tichých práv. V Německu bylo v říjnu 2025 pojištěně zaměstnáno 68 tisíc českých občanů; podle Eurostatu žilo k začátku roku 2024 v Německu 57 tisíc Čechů, v Rakousku 16 tisíc, na Slovensku 11 tisíc a v devatenácti vykazujících státech Unie přes 115 tisíc. Sedm zemí údaj neposílá, takže skutečný počet je vyšší.
Po odchodu by každý z nich spadl do režimu pro cizince ze třetích zemí: pracovní povolení podle pravidel hostitelského státu, obvykle vázané na konkrétní zaměstnavatele a kvalifikace. Britové to zažívají od 1. ledna 2021. Bez víza smějí v Schengenu strávit 90 dní v každých 180, práce se řídí národními předpisy každé země zvlášť. Vyjednávání o programu, který by mladým Britům a Evropanům umožnil pár let pracovat na druhé straně, běží od léta 2025 a v říjnu 2026 stále nebylo uzavřené. Co měla celá generace automaticky, se dnes pět let vyjednává pro věkovou skupinu.
Studium
Erasmus+ je program pro členské a přidružené státy. V roce 2024 přes něj vyjelo 34 308 Čechů, studentů, učňů, učitelů i mladých lidí mimo školu; od roku 1998 program napočítal 446 tisíc českých výjezdů. K tomu patří právo studovat na univerzitě v jiném státě za stejných podmínek jako místní, které plyne z rovného zacházení s občany Unie podle směrnice z roku 2004.
Británie z Erasmu po brexitu vypadla a nahradila ho vlastním programem. V prosinci 2025 se dohodla na návratu od roku 2027 jako přidružená země: za první rok zaplatí přibližně 570 milionů liber. Studenti dostanou stejný program jako dřív; země za něj platí znovu a o jeho pravidlech už nehlasuje.
Lékař na dovolené
Modrý evropský průkaz zdravotního pojištění, který má každý pojištěnec na zadní straně kartičky, dává nárok na lékařsky nezbytnou péči v kterémkoli státě Unie za stejných podmínek, jaké mají místní pojištěnci: zlomená noha v Alpách, zánět v Chorvatsku, dialýza na služební cestě. Opírá se o nařízení 883/2004 o koordinaci sociálního zabezpečení.
Británie si podobné krytí dokázala udržet: v obchodní dohodě s EU vyjednala vzájemnou nezbytnou péči a vydává vlastní kartu GHIC. Je to doklad, že se tato věc dá dohodnout; je to také doklad, že po odchodu je to věc dohody, ne práva.
Telefon, řidičák, diplom
Roaming za domácí ceny platí od 15. června 2017 a nařízení z roku 2022 ho zaručuje do poloviny roku 2032, ale jen v Unii a v EHP. Británie z režimu vypadla a tři ze čtyř velkých operátorů, EE, Vodafone a Three, během let 2021 a 2022 obnovily poplatky kolem dvou liber za den v EU.
Řidičské průkazy si státy Unie vzájemně uznávají na základě směrnice 2006/126; odborné kvalifikace od lékařů po instalatéry podle směrnice 2005/36, díky které český zdravotník nebo architekt nemusí v Německu skládat zkoušky znovu. Mimo Unii obojí závisí na dvoustranných dohodách, které někdo musí vyjednat pro každou profesi a každou zemi.
Důchod ze dvou zemí
Nařízení 883/2004 sčítá doby pojištění: kdo odpracoval dvanáct let v Česku a osm v Rakousku, dostane důchod z obou zemí a žádné odpracované roky mu nepropadnou. Není to okrajová věc. ČSSZ k prosinci 2025 vyplácela do zahraničí 115 631 důchodů, a opačným směrem tečou důchody Čechům, kteří část života odpracovali v Německu nebo v Rakousku. Po odchodu by koordinaci musela nahradit nová dohoda; Británie si ji vyjednala jako součást obchodní dohody s EU.
Co z toho plyne
Každé z těch práv si lze po odchodu vyjednat zpátky, a Británie to u několika z nich dokázala. Vyjednala si zdravotní péči, vrací se do Erasmu, dohaduje mobilitu mladých. Platí za ně znovu, čeká na ně roky a dostává užší verzi toho, co měla automaticky. Co nezískala zpátky, je to hlavní: právo svých občanů žít a pracovat kdekoli v Evropě bez ptaní.
Pro Čechy je ten rozdíl viditelný na jedné generaci. Dnešní třicátník mohl vzít práci v Mnichově, studovat ve Vídni a vrátit se s důchodovými roky v kapse, a nikoho se neptal. Czexit by tuto svobodu nezrušil zákonem; nahradil by ji razítky. A o razítkách pro Čechy by se rozhodovalo v Berlíně a ve Vídni, ne v Praze.